Co bude potřeba zařídit před cestou a co si vzít s sebou

První, co jsme začali řešit, bylo očkování. Do odletu zbývaly necelé tři měsíce, ideální čas. Na Srí Lanku žádné povinné očkování není potřeba, zvolili jsme proto standardní cestovatelský základ v podobě žloutenky A+B a břišní tyfus, přičemž jsme zjistili, že áčko v sobě máme už od povodní v roce 97, Blanka i béčko. Přitom zjišťujeme, že bychom do sebe měli nechat vpíchnout také očkování proti tetanu, společně s černým kašlem a záškrtem. Že je očkování drahé a pojišťovna vám na něj přispěje jen pár stovek, asi není třeba zmiňovat. Celkově nás očkování vychází bezmála jako další levná letenka, na druhou stranu ochrana proti těmto nemocem je dlouhodobá a nebylo by fér ji zahrnout jen mezi výdaje na Srí Lanku.

Další věcí jsou víza, která se jednoduše zaplatí přes internet, cena se stejně jako turistické vstupné na ostrově pravidelně zvyšuje, my v roce 2017 platíme 35 USD za osobu.

Při zvažování, co s sebou vzít a co ne, je prioritou nejnižší hmotnost batohu. Pokud někdo z vás přemýšlí, co je rozumné minimum, pak mě plně postačuje následující:

2 páry obuvi - lehké uzavřené boty (do hor) a sandále (na vše ostatní), což spolehlivě zabírá v mém případě (vel. 47) polovinu veškerého místa

4 trička, z toho jedno s dlouhým rukávem a jedno na spaní

2 kraťase, z toho jedny i do moře

1 kalhoty (na cestu a do zimy)

1 ponožky (do hor a na rozpálená místa do chrámů)

3 ks spodního prádla

mikinu

funkční lehký ručník, který poslouží i na pláži

pokrývku hlavy, sl. brýle, opalovák, poopalovák, repelent s DEET (vše možno zakoupit až na místě, samozřejmě dost levněji), antibakteriální gel na ruce, léky (průjem, nachlazení, dezinfekce, náplast, alergie, širokospektrální atb)

pláštěnku nebo deštník, spací soupravu do letadla

hotovost, platební karty, pasy (doporučuji naskenovat kopii někam do cloudu), letenky, víza.

Počítáme s tím, že si oblečení necháme vyprat v prádelně nebo přemácháme v umyvadle. S tím souvisela také volba, zda si vzít pohodlné bavlněné oblečení nebo se držet funkčního umělého vlákna. Zkušenosti se na internetu rozcházejí, my se rozhodujeme pro kombinaci obojího. Praktičtější je určitě funkční, protože rychle uschne. Přeprané prádlo z bavlny za noc uschnout nestihne, navíc i na sobě jej máte hned propocené. Na spaní nebo do hor je to však ideální volba.

Na závěr ještě doporučení k registraci v DROZDu.

 

Den 1: Odlet z Prahy s Flydubai

Check-in je u této nízkonákladovky možný pouze 24 hodin před odletem, kvůli nutnosti předložit kreditní kartu při odbavení na letišti jej ale nelze udělat online. Máme každý cca 60 l batoh na zádech, jeden si chceme nechat při sobě, druhý odbavit. S mírnou obavou tak přistupujeme k přepážce, kde po nás chce slečna kartu, se kterou byl proveden nákup letenek. Kontroluje jen, zda souhlasí číslo karty, jméno ji ani nezajímá. Uf, vypadá to, že fakt odletíme :-) Ptám se, jestli můžeme nechat odbavit jen jedno zavazadlo, že bych si druhý batoh rád nechal u sebe a férově přiznávám, že asi o 4 cm přesahuje povolené rozměry pro výšku. Slečna u přepážky odpovídá, že to je v pohodě. Holt my, odkojení na wizzairu, kde se jinak platí i za příruční zavazadlo běžných rozměrů, se raději ptáme. Zvlášť když si dokonce můžeme v ceně nechat odbavit zavazadla obě!

Jdeme do letadla, pár let starého Boeingu 737-800. Místa v něm moc není, ale nemusím mít kolena vmáčknuta okolo sedadla před sebou, jako u Wizzu nebo Ryanairu. To by jinak bylo 6 hodinové utrpení, protože přesně taková doba je vyhrazena našemu letu do Dubaje. Odlétáme včas a po necelé hodině letu dostáváme balíček se sladkostmi a celou jednou deci čisté vody. Polovinu toho sním hned a vzápětí dostáváme další krabičku, tentokrát s teplým jídlem, kuřecím s rýží. Na lowcost společnost jsem mile překvapen, přestože dopředu vím, že při letu do Dubaje, na rozdíl od dalšího letu na Srí Lanku, dostaneme něco k jídlu. Kupujeme tak akorát 0,5 l lahev vody, za ještě přijatelných 5 AED (32,5 Kč), a cestou ještě velkou Starbucks kávu za 10 AED (65 Kč), což je cena nižší než v ČR. Zjišťuji možnost připojení k internetu, ale odrazuje mě cena. 20 USD je hodně, i když jinak není v letadle moc co dělat. Alespoň bezplatně se můžeme připojit na 30 minut k Whatsappu, a za vyplnění dotazníku pak získáváme dalších 30 minut, které tak využíváme posíláním pozdravů a voláním. Po příletu do Dubaje a vystoupením z letadla nás praští do nosu nechutné vedro. I když s tím počítáme, přijde nám to extrémní. Hned za pár vteřin ale jdeme do busu, který nás má odvést do letištní haly, kde je pro změnu totální zima z klimatizace. V letištní hale hledáme transferovou přepážku, ale nakonec jdeme k security kontrole s davem podivných Indů v modrých jednodílných šatech od hlavy k patě, kteří jsou hluční a předbíhají jeden druhého včetně nás. Doplňujeme zásoby vody z pítka a ještě dvě 0,5 l lahve vody po 2 AED. Dívám se kolem nás, kolik turistů má stejnou cestu, ale prakticky to vypadá na let plný místních. Nastupujeme do dalšího letadla stejného typu, v němž tentokrát nefunguje dotyková obrazovka v sedadle přede mnou a navíc je v něm horko. Snažím se usnout, abych byl ráno po příletu alespoň trochu odpočatý, ale v podstatě si jen přes 4 hodiny držím hlavu v zápěstí nebo ji mám zapřenou v cestovním polštářku. Let je jinak klidný, nerušený posádkou ani cestujícími. Za úsvitu přistáváme v Colombu, kde většina cestujících vystupuje a my společně s šesticí mladých Rusů a neznámým párem zůstáváme v letadle. Po kontrole letadla personálem přistupují noví cestující, kteří poletí přes Mattalu tímto letadlem do Dubaje.

 

Den 2: Tissamaharama poprvé

V 7 hodin ráno přistáváme v Mattale, venku je světlo a dost teplo, ale ještě to jde. Procházíme skrz imigrační, kde navzdory vízům vyplňujeme znovu tytéž údaje na nějaký formulář. Na letišti jinak není ani noha, personálu je zde však spousta. Působí to spíše, jako bychom přistáli na soukromém letišti :-) Vše je čisté, prostorné, klimatizované, jen tam chybí lidi, které by člověk na letišti čekal. V porovnání s Dubají je to druhý extrém. Cestou míjíme směnárnu, o které jsme v předstihu četli, že se vyplatí, jelikož kurzy jsou kontrolovány státem a obecně na Srí Lance není moc možností na směnu. Přesto na začátek měníme jen 120 USD a spoléháme na bankomaty. Kousek dál už nás zdraví náš pan domácí pro tento den, který přijel v rámci předem domluveného odvozu z letiště. Vzali bychom si bus, ale nenašli jsme dopředu žádné informace o tom, že by tam některý jezdil. Letiště je umístěno 30 km od Tissamaharamy a stejnou vzdálenost od Hambantoty, což je pro místní způsob dopravy až hodina cesty. Pro klid duše na první den jsme si tak domluvili předem transfer klimatizovaným autem za 3 000 LKR. Asi 20 minut jedeme po dálnici, na které nepotkáme jediný dopravní prostředek. Tak to dopadá, když si bývalý prezident nechá postavit letiště ve svém rodném kraji, kde ale jinak chcípnul pes :-) Pak odbočujeme na vedlejší cestu a vidíme první stavení, dágoby, bujnou vegetaci podél cest i za domy, všude pobíhají psi, postávají krávy, kličkují tuk tuky a vysedávají pouliční prodavači občerstvení s kokosy a dalšími dobrotami. Za dalších 20 minut vystupujeme před obchodem s mobily a s pomocí našeho ubytovatele kupujeme 2 místní simky s hromadou dat, kterou za celý pobyt nemáme šanci vyčerpat. Cena v přepočtu 205 Kč za obě. Pak se již kousek přesouváme na pokoj, dospat cestu. Původní plán stihnout večer safari a ráno pokračovat do hor směr Ella berou za své, jdeme si dát sprchu a na chvíli usnout. Společnost nám dělá ještěrka na stropě a také šváb americký, který na nás čeká v koupelně na toaletním papíře. Nežádoucí hmyz je tak seznámen s mou botou. Jeho tělo pak záhadně během několika hodin neznámo kam zmizelo.

Po krátkém spánku a zprovoznění dat na SIMkách se vydáváme podívat do vesnice. Procházíme přes autobusové nádraží, kde nám hned nabízí odvoz nebo safari. S díky odmítáme a pokračujeme k místní velké dágobě, která je vskutku impozantní. Nejsme si jistí, jestli se můžeme v obuvi přiblížit a vyzouvat se nám nechce, tak ji raději jen obcházíme okolo. Cestou domů kupujeme kanystr pitné vody a ve stánku čerstvý džus za pár korun. Těšíme se na večeři, dostáváme rýži s kari a kuřecím masem a oba si pochutnáváme. Občas vypadne proud a s ním i klimatizace, která se po nahození elektřiny znovu sama nezapne. Snad to v noci bude v pořádku. Bookujeme ubytování v Ella, kam se zítra přesuneme. Za tmy pak jdeme ještě koupit repelent do Cargill’s u jediného kruhového objezdu v centru a vybrat hotovost z bankomatu. Úspěšní jsme až na čtvrtý pokus ve žlutém bankomatu Bank of Ceylon. Po tmě pak skrz auta a potulné psy přicházíme na pokoj a jdeme spát.

 

Den 3: Safari v NP Yala a přesun do Ella

Vstáváme ve 3:50, protože ve 4:30 máme domluvený odjezd na dnešní safari. Od pana domácího dostáváme snídaňový balíček a přímo před ubytováním na nás čeká otevřený džíp. Spolu s francouzským párem, který má již týden pobytu za sebou, se tmou vydáváme na přibližně hodinovou cestu směrem k hranicím národního parku v Yale. Tam nějakou dobu v předstihu čekáme, aby mohl náš řidič a průvodce parkem v jedné osobě koupit vstupenky. Mezitím pomalu svítá a my ujídáme přichystané tousty a mini banánky, společnost nám dělají toulaví psi. Konečně pak vjíždíme za hranice parku do nespoutané přírody. Cestou postupně potkáváme buvoly, mangusty, divoká prasata, ještěry, pelikány, tukany, slony, krokodýly a dokonce i leoparda, který si spokojeně chrní na vrcholu menší skály přímo před námi! Náš řidič je zkušený a ukazuje nám místa, která bychom sami přešli naprosto bez povšimnutí. Po zhruba čtyřech hodinách nás ale opět přepadá únava ze včerejší cesty, horka a brzkého vstávání. Ani rodinka slonů, co se zrovna přišla koupat, mě už neudrží v bdělosti a místy podřimuji.

Krátce po poledni se vracíme do Tissy, dáváme si sprchu a balíme. Pan domácí nám za rozumnou cenu domlouvá tuk tuk směrem na hlavní cestu za Tissu, odkud nám pojede bus do Elly a vypisuje nám, který bus máme hledat a kde případně přestoupit. Poprvé tak jedeme tuk tukem, což je charakteristické vozítko se třemi koly, které místní používají na převoz čehokoliv nebo jako levnější variantu taxi. Vystupujeme u zastávky, na které potkáváme o něco mladší slovenský pár. Mají stejnou cestu a čekají na bus už 40 minut. Na štěstí asi po 15 minutách přijíždí bus, který nás přiblíží do vesnice Wellawaya, což je v podstatě jen křižovatka s nádražím, odkud jedou busy do čtyř směrů. V autobuse je plno a tak se držím umaštené tyče a hlavou leštím strop. Z reproduktorů po stranách se line řev místní hudby, prokládaný klaksonem autobusu. Autobus má místo sedaček dřevěné lavice a jezdí s otevřenými dveřmi vpředu i vzadu. Kromě zastávek staví i náhodně, jak si kdo mávne venku nebo chce naopak vystoupit z busu. Cestou zastavujeme u místního “motorestu”, kde kupuju alespoň pepsi, jelikož těžko říct, jak dlouho zde budeme stát. Asi po deseti minutách pokračujeme v cestě, cestou několik lidí vystoupí, tak nakonec i sedíme. Konečně vystupujeme ve Wellawaya, kde nás hned láká tuktukář, že nás sveze do Elly a cestou nám zastaví u vodopádů a vezme nás tam za pouhých 1600 rupií, s díky odmítáme a hledáme náš bus. Tuktukář ještě stihne snížit cenu na 1200 rupií, ale to už skoro sedíme v dalším buse. Za cestu platíme asi 1/10 ceny a čeká nás další nejméně hodinový přesun. Cestou se na mě mačká místní žena s dítětem v náručí a já opět únavou usínám. Vzbudí mě až průvodčí, který v autobuse jinak prodává jízdenky a vyvolává budoucí zastávky na cestě.

Jsme konečně v Ella, přičemž máme pár hodin na to, abychom našli ubytování a prošli vesnici, protože okolo 18. hodiny se již stmívá. Teplota je příjemná je něco okolo 26°C, což je asi o 10°C méně než v Tisse. Jdeme asi necelý kilometr po asfaltce do mírného kopce a hledáme odbočku, kde by podle mapy měl být náš guesthouse. Zkoušíme do ubytování volat, ale buď zlobí spojení nebo protistrana neumí anglicky. Naslepo tedy zatočíme do vedlejší uličky, občas jdeme po betonových panelech, občas jen po udusané hlíně. Asi po pěti minutách potkáme přibližně osmiletého klučinu, který se nás ptá, jestli jdeme do Little cottage a vezme nás ještě víc zapadlou uličkou směrem k domu. Předá nám klíče a ptá se nás jestli, chceme snídani, což potvrzujeme. Pokoj je skutečně hezký, vybavení vypadá jako nové, což i odpovídá nízkému počtu recenzí na bookingu. V koupelně tentokrát žádná zvířátka, za 10 dolarů super kauf. Vyrážíme ještě na prohlídku vesnice, kterou tvoří prakticky jen účelově postavené domky s restauracemi a vlakové nádraží, na kterém si fotíme jízdní řád.

 

Den 4: Little Adam’s Peak a Nine Arches Bridge

Po luxusní snídani složené z typických srílanských surovin vyrážíme směr Malá Adamova hora, která svým tvarem připomíná známější Adamovou horu, významné poutní místo na Srí Lance. Cestou jdeme skrz čajové plantáže a potkáváme první sběračky čaje, které by se rády za menší peníz nechaly vyfotit. My jim však nedáme ani rupii, nepřijeli jsme se fotit. Navíc jsou v práci, tak bychom je neradi rušili, no ne? :-) Naopak fotíme hezkého zeleného chameleona, který splývá s listy čajovníku a nehybně číhá na kořist. Na konci cesty nás čeká strmější výšlap na vrchol, který ale netrvá dlouho. Akorát tak, abychom se komplet zpotili a už jsme nahoře. Výhled odsud je okouzlující. Všude kolem nás jsou čajové plantáže, jde vidět daleko směrem k Tisse, odkud jsme včera přijeli, naproti nám se tyčí další vrchol - Ella’s rock a jdou vidět i vodopády Ravana Falls. Fotíme, videovoláme domů a mažeme se opalovákem, načež do minuty začíná pršet a utíkáme rychle dolů. Marně. Cestou dolů potkáváme opět dva známé Slováky a stále víc mokneme. Ačkoliv jsme zpět v guesthousu asi za 20 minut, jsme kompletně mokří. Schneme a pročítáme průvodce, kam se vydat odpoledne. Volba padá na známý Nine Arches Bridge, velký železniční viadukt kousek za vsí. Na liduprázdné cestě nás trochu vyděsí pasoucí se kráva a také pobíhající psi všude okolo. Po nějaké době přicházíme k místu, odkud je viadukt vidět, a protože jsme měli štěstí, tak prakticky hned přes něj projíždí vlak. Poté jsme trochu bloudíme a hledáme cestu, kudy se na most z naší vyhlídky dostat. Google mapy ukazují šrafovanou cestičku, která ale nejspíš neexistuje a tak pokračujeme jedinou možnou cestou dál, okolo pár domorodých stavení, až konečně přicházíme ke kolejím, byť od mostu jsme již celkem daleko. Po kolejích si to tak šněrujeme směrem k mostu a kocháme se okolím.

Z mostu pokračujeme po kolejích dál směrem k nádraží v Ella. Procházíme tunelem, před kterým je cedule se zákazem vstupu, ale na zákazy se tu tak nějak obecně moc nedbá. Pokračujeme docela dlouho po kolejích, přičemž příjemná cesta to zrovna není. Vzdálenost mezi pražci je taková, že po jednom jsou pražce moc blízko u sebe, a po dvou zase daleko. Koleje jsou jinak snad v původním stavu, v jakém je tu Britové postavili. Pražce jsou dřevěné, často již pevně nedrží a rychlost je na mnoha místech snížena na 15 km/h. Není divu, že průměrná rychlost místních vlaků je sotva 30 km/h. Po nějaké době mě napadá,  podívat se na jízdní řád, jestli náhodou nepojede vlak. Měl jet asi před deseti minutami a v zápětí skutečně projíždí okolo nás. Naštěstí jsme máme dost prostoru okolo kolejí, ale cestou je několik míst, kde by to bylo mezi vlakem a námi natěsno. Při příchodu na nádraží míjíme ceduli s nápisem, že se jedná o opuštěnou cestu, máme si dát pozor na zloděje,  lupiče a nenosit u sebe nic cenného. Varování sice pozdě, ale přece :-) U přepážky na nádraží se ještě ptáme na informace ohledně rezervace jízdenek. Zítra bychom rádi podnikli přesun do Haputalle (25 km, hodina jízdy) a další den do Kandy (dalších cca 100 km a 4 hodiny jízdy). Zjišťujeme, že jízdenku bez rezervace si můžeme koupit až v den odjezdu, s rezervací ji lze zakoupit i předem a klidně s nástupem v jiné stanici. Po krátké úvaze a na základě zkušeností cestovatelů před námi se rozhodujeme vzít jízdenku do první třídy s rezervací z Haputalle do Kandy a zítra si koupíme obyčejnou druhou třídu bez rezervace.

Cestou z nádraží se zastavujeme na večeři v turistické restauraci, prakticky v jediném místě, kde vidíme ještě jiné turisty nebo lidi obecně. Zkoušíme místní lamprais a curry of the day, na pití poctivý domácí ledový čaj. Platíme více než 2000 rupií, což nás dostává skoro na cenovou úroveň menšího města v ČR, ale stojí to za to. Cestou na ubytování ještě kupujeme vodu a večer sledujeme záznam velké ceny formule 1 z Monaka.

 

Den 5: Haputalle a Lipton’s seat

Ráno na nás čeká opět luxusní snídaně, kterou ani nemáme šanci celou sníst, nicméně vzhledem k tomu, že nás čeká opět přesun a nevíme, kde bude možnost se něčeho najíst, plníme své kapsy u batohů banány a kokosovými roti. Po zaplacení jdeme pěšky přes celou vesnici na vlakové nádraží a kupujeme za pár korun jízdenky do Haputalle. Cesta v poklidu ubíhá, projíždíme prakticky nonstop skrz čajové plantáže a několik menších vesnic. Dveře jsou za jízdy stejně jako v autobusech otevřené a tak opatrně nakukujeme za jízdy ven. Asi po hodině vystupujeme z vlaku a skrz dav tuktukářů se snažíme dostat z nádraží. Odchytí nás jeden z nich a ptá se, jestli nemáme ubytování v Great view. Což máme, takže nás tuktukář naloží a po menší kličkované v ulicích, kdy trochu ztrácíme orientaci vystupujeme u našeho muslimského hostitele, který pro nás nechal poslat odvoz. Pokoj je skromný, trochu zatuchlý, ale jsme tu jen na jednu noc, tak by to nemusel být problém. S domácím probereme pár základních témat jako odkud jsme, kam máme zamířeno apod. a poté k nám náš hostitel začne mluvit o českém ležáku a Kajínkovi. Nevídané, jak je tento omilostněný vězeň populární i takto daleko. A nebo je Umar, náš hostitel, trochu divnej. Kdo ví. Nicméně si přes něj domlouváme jeho tuktukáře, který nás zdarma odvezl z nádraží, jestli by nás nedovezl asi 14 km k Liptonovu sedátku, našemu dnešnímu cíli. V recenzích k tomuto místu jsme vyčetli, že cena může být až 1500 rupií, přesto doufáme v cenu nižší, když je mimo sezónu. Bez smlouvání nám nabízí cenu 900 rupií a my bez řečí přijímame.

Po krátké přestávce vyplněné pitím čaje se vydáváme na cestu. Cestou se nám nabízejí nádherné výhledy z hor do údolí nebo na sběračky čaje. Míjíme čajovou továrnu v Dambatenne, kam chceme na exkurzi do provozu cestou zpátky. Asi kilometr od Liptonova sedátka se s námi tuktukář loučí a jede zpět, my pokračujeme nahoru směrem k sedátku. Platíme v porovnání s jinými místy symbolické vstupné ve výši 2x 50 rupií. Na konci cesty, těsně před prudkým srázem dolů je lavička, na které sedí socha Liptona, místního podmanitele, podnikatele a dobrodruha. Po povinném focení jdeme koupit vodu do vedlejší boudy - restaurace, kde nám ochotně servírují jídlo, které jsme si neobjednali. S díky tedy odmítáme a obsluha nechápavě jídlo odnáší zpět. Jelikož jsme na Liptonovo sedátko díky rannímu přesunu přijeli až po poledni, je dle očekávání výhled prakticky nulový, resp. ze strany, od které jsme přišli, z hor, je výhled luxusní, ale směrem na jih pod hory není vidět vůbec nic. Mraky zde stoupají vzhůru jako komínem přímo k nám. Nevadí, alespoň neprší.

Pomalu se vydáváme zpátky, asi 4 km k čajové továrně. Tam chvíli čekáme, než se nás ujme průvodce, přičemž mezitím vlastním autobusem dorazí skupina asi dvaceti Japonců, která se k nám připojuje. To ve výsledku znamená, že máme co dělat, abychom pana továrníka slyšeli. Přitom Japonci mají zjevně svého vedoucího, který jim sdělené informace ještě znovu tlumočí do japonštiny. Nicméně i tak zjišťujeme, jak se čaj vyrábí. Z čajovníků se trhají pouze vrchní lístky, které sběračky ukládají do pytlů, které mají na zádech. Pytle se sváží, kontroluje se jejich kvalita a vyplácí se podle váhy. Lístky poté putují na obří síta, kterými se zespodu žene teplý vzduch z pece o patro níž. Po proschnutí pak pomocí separátoru putují lístky do soustavy sekaček, kde vzniká již čajová drť. Z ní se pak pomocí dalšího stroje oddělí kvalitnější černý čaj od hnědého a ten dále putuje do pece. Z pece pak padá na soustavu sít, kde se již rozděluje podle kvality a velikosti. V závěru se pak čaj balí do 50 kg pytlů, které míří na burzu do Colomba, kde je koupí některá ze společností, vyrábějící koncový produkt. Na konci prohlídky kupujeme několik čtvrtkilových balení čaje vyprodukovaného v této továrně a jelikož se nechceme vybavovat s tuktukáři nabízejícími odvoz do města, jdeme několik kilometrů pěšky po silnici, doufaje v odchycení projíždějícího busu. Bus ale žádný nejede, a tak míjíme po pár kilometrech další čajovou továrnu a autobusovou zastávku, kde čeká na autobus jedna místní žena. Připojujeme se k ní a za několik málo minut nastupujeme do autobusu, který nás docela divokým způsobem opět za jednotky korun vysazuje až v Haputalle. Po mírném bloudění přicházíme na pokoj.

Večer vyrážíme najít něco k večeři. Jsou zde poblíž nádraží dvě turistické klimatizované restaurace, ale již z dálky zejí prázdnotou. Jdeme tedy zpět a mezi stánky hledáme místo, kde by se dalo sednout. Už to chceme vzdát, když konečně potkáme nějakou boudu, ve které se ptáme, jestli by nám udělali rýži s kari. Prý to není problém, obsluha a prodavač v jednom si jen odskočí něco koupit a za chvíli už slyšíme zvuky kuchyně. Přestože jsme objednali jídlo jen pro Blanku, dostáváme každý velkou porci rýže a sklenici vody. Rýže je s kuřecím masem, ale jako všude i tady s kostmi. Je to takové maso pro pejsky, ale nevadí nám to. Vodu však raději necháme bez povšimnutí, jsme rádi, že nemáme zažívací obtíže, které by nám jen komplikovaly cestu. Po večeři se ještě zastavujeme v místním supermarketu na pár dobrot, pro další vodu a hubič komárů, protože na pokoji jich máme hodně a moskytiéra moc důvěry nevzbuzuje. Po příchodu na pokoj se rychle osprchujeme, protože  černě vykachlíkovaná koupelna je plná komárů a smradu. Z pod záchodu protéká odpadní voda rovnou do odtoku ze sprchy a vážně se nám tady nelíbí. Ubytování, kde nebude alespoň 20 hodnocení budeme příště raději ignorovat. Nezbývá nám, než se schoulit na postel pod síť a přát si, ať už je ráno...

 

Den 6: Vlakem do Kandy

Ráno se pomalu přesouváme na vlakové nádraží. Jízdenku tentokrát do první třídy máme koupenou již z Elly, a přestože vychází podstatně dráž, nelitujeme. Cestou se stavujeme v místní pekárně, kde si kupuji butter cake a doufám, že další jídlo si koupím ve vlaku. Na nádraží jsme opět jediní turisté, skoro to vypadá, že platit 2 000 rupií za rezervaci dvou míst byla hloupost. Přijíždí vlak a náš vagón je až na konci. Jako jediný je klimatizovaný a zároveň místenkový, většina míst je obsazená. Usedáme na naše místa a zjišťujeme, že jedna sedačka se neustále sklápí dozadu. No nic, co bychom za ty prachy nechtěli. Asi hodinu z okna pozorujeme další čajové plantáže, potom již začíná pršet a není nic vidět. Před námi jsou ještě zhruba tři hodiny pomalé cesty, během které pročítám průvodce, konkrétně Kandy, Dambullu, Sigiriyi a Polonnaruwu, což jsou místa, která v příštích dnech máme v plánu navštívit. Od procházejícího prodavače si kupuji něco, co vypadá jako pečivo, je ale plněné pálivou směsí brambor a zeleniny. Chuťově je to spíše zklamání, ale hlad to na chvíli zažene.

Konečně vystupujeme v Kandy, kde je zatím největší dopravní blázinec, který jsme tu zažili. Nádraží je obsypané tuktukáři, kteří jsou neodbytní. Zkouším aplikaci PickMe, něco jako Uber nebo Liftago u nás, která vám ukáže, kde se nachází volný řidič a jaká bude přibližná cena jízdy. Chtěl jsem se tak vyhnout smlouvání a dohadování se o cenu. Aplikace ale příliš nefunguje, resp. celé Kandy je tak zacpané, že nemá cenu dál čekat a vydáváme se tak pěšky asi 2 km do hotelu. Po 500 metrech ale přichází ten největší slejvák a jen tak tak se nám podaří schovat se v nějakém přístřešku. V duchu se proklínám, že jsme si nevzali ten tuktuk na nádraží, mohli jsme už být v hotelu a suchou nohou. Co už. Po pár minutách je po dešti a tak pokračujeme pěšky směrem k dnešnímu ubytování.

Poprvé jsme v hotelu, vstup vypadá jako vjezd do garáží, ale místo garáže míjíme podzemní kadeřnictví, za kterým se nachází recepce. Zabookovali jsme jen jednu noc, ale je nám jasné, že za jedno odpoledne vše nestihneme a tak si rovnou za stejnou cenu zamlouváme noc navíc. Pokoj máme prostorný, velký, s klimatizací, oknem i teplou vodou za sympatických 19,55 euro(!) za noc, tentokrát výjimečně zaplacený přes agodu na místo tradičního bookingu, kde byla cena stejného pokoje podstatně vyšší. Jdeme na jídlo do podniku s výborným hodnocením na tripadvisoru a za tmy pak k jezeru a okolo Chrámu Buddhova zubu.

 

Den 7: Botanická zahrada v Peradeniyi a rezervace Udawatta Kele Sanctuary

Dnes vstáváme za rozbřesku, máme totiž v plánu navštívit botanickou zahradu Peradeniya. Jdeme pěšky k autobusovému nádraží u Clocktower, kde se to v tuto dobu jen hemží směsí autobusů, tuktuků a lidí. Za uplynulý týden jsme takový chaos ještě nezažili a docela se obáváme, jak to bude vypadat v Colombu, až pojedeme na jih do Galle. Jelikož nejsme schopni rozpoznat, který autobus nás těch cca 10 kilometrů k botanické zahradě může vzít, zkouším se zeptat místního pracovníka, který nás posílá zpět na druhou stranu nádraží. Tam zrovna přijíždí asi nejstarší červený autobus, kterým jsme zatím viděli. Jeho prodavač jízdenek nám potvrzuje, že k botanické zahradě jede, tak si jdeme sednout na nepohodlnou dřevěnou lavici, kam se mi samozřejmě nevejdou nohy. Před odjezdem se ho ještě jednou ptáme, jestli skutečně jede do Peradenye. Autobus staví na každém rohu a veze převážně školáky. Asi po 20 minutách jízdy jsme v cíli. Platíme opět předražené turistické vstupné (1500 LKR vs 60 LKR pro místní) a ocitáme se v oáze klidu. Cestou procházíme skrz několik palmových alejí, bylinkovou zahrádkou, okolo obřích bambusů nebo skrz rozkvetlé orchidárium. Procházíme okolo fotících se svatebčanů a všude poletujících netopýrů. Počasí je skvělé, není ani 30°C a je pod mrakem. Jednomu místnímu pracantovi měníme od jiných turistů vyžebraných 30 Kč na rupie :-)

Nastává čas vrátit se do Kandy a dát si něco k jídlu. Jen co vyjdeme, projíždí okolo bus, který nám zastavuje. Na autobusy tady máme vážně štěstí. Ať chceme jet kamkoliv, jenom přijdeme a bus už jede. V Kandy jdeme do stejného podniku jako včera a poté zpět na pokoj. Máme v plánu jít do málo navštěvovaného pralesa za městem a pokud vyjde čas, tak ještě do turisticky profláklého Chrámu Buddhova zubu.

U pokladny platíme opět nesympatické vstupné přes 1300 rupií za oba, k tomu dostáváme leták s mapkou, která jak se ukáže později, neodpovídá vůbec realitě. Okolo jezírka za vstupem jdeme po docela široké ušlapané cestě, když tu najednou přes cestu z kopce přeběhne divoké prase. Trošku znejistíme, jestli je dobrý nápad pokračovat, když okolo nás tradičně není ani noha. Nicméně se uklidňuji, že prase bez selátek je plaché. Asi 3 vteřiny poté přeběhne přes cestu alespoň 6 malých selat a chvíli po nich další dospělý divočák. No nic, náhoda. Zaplatili jsme vstupné, tak se přece nebudeme bát a pokračujeme dál. Na první křižovatce se podle mapky rozhodneme jít doprava a za chvíli začne pršet. Vytahujeme deštníky, jediná součást civilizace v tomto nehostinném místě. Po pár minutách se ovšem objevujeme opět u jezírka, jen z druhé strany. Na mapku není spolehnutí a tak se snažím z paní u pokladny zjistit, jak se můžeme dostat k vyhlídce na město. Bohužel anglicky neumí a tak nám na té neodpovídající mapce jen ukazuje, kudy můžeme jít. Celkem odevzdaně se tak vracíme zpět do pralesa na křižovatku, odkud jdeme opět doprava v domnění, že vyhlídka bude tímto směrem. Po 15 minutách přicházíme ke stavení, které je na mapce zakreslené až za vyhlídkou i za údajnou jeskyní. Uvnitř stavení je nějaký pán, patrně správce rezervace a tak nám alespoň ukazuje pěšinku, po které dojdeme k vyhlídce. Cestou dáváme pozor pod nohy a po chvíli přicházíme k vyhlídce. Výhled je skutečně hezký, tak se o něj podělím videohovorem do Česka. Po chvíli pokračujeme dál a stěžujeme si, že mapka, kterou máme v ruce, je úplně k ničemu, protože tímto terénem bychom dobrovolně nešli a vyhlídku nikdy nenašli. Nejspíš míjíme i odbočku k jeskyni, ale s holýma nohama v sandálích cestu bez váhání zavrhujeme. Cestou ještě potkáváme jediného člověka v celé rezervaci, a zrovna je to Čech! Posíláme ho na vyhlídku a shodujeme se, že mapka je skutečně k ničemu.

Po chvíli přicházíme opět na stejnou křižovatku a jdeme čtvrtým, posledním zbývajícím směrem, který by měl vést podél obvodu celé rezervace. Cesta se mírně zhorší, ale je pořád dost široká, pokrytá listím a často i blátem. Asi po 30 minutách, kdy už trochu váháme, jestli jdeme dobře, přicházíme k meditačnímu centru, u kterého stojí 3 mnichové. Chvíli poté se spustí hlasitý, dost podivný řev, ze kterého není patrné, jestli jde o ptáky nebo opice. Raději se otáčíme k poslednímu rozcestí, odkud bychom měli přijít k východu. Po Blance leze pijavice, tak ji rychle mezi prsty chytám a odhazuji někam pryč. Dobrá nálada se začíná vytrácet, protože v pralese zatím nebylo moc co vidět, cesta je horší a horší a ještě musíme dávat pozor na každém kroku. Konzultujeme svoji polohu s Google mapami, ale GPS nechce naskočit. Přes několik spadených stromů se dostáváme dál, ale cesta před námi se stále více vytrácí. Trochu mě znervózňuje, že ještě nejsme u východu a navíc se za hodinu stmívá. Do toho co chvíli strhávám z Blanky pijavici. Když cesta zmizí úplně, přichází krize. Jen co z Blanky strhnu pijavici, volá mě pro další a mezitím začínají lézt i po mně. Naštěstí po chvíli vylézáme z pralesa kousek od vstupu. Sundáváme ze sebe další černé krvechtivé parazity a po chvíli se vracíme na pokoj. Cestou si všimnu již přisáté pijavice mezi prsty na noze, tak ji od sebe odtrhnu a ranka začne krvácet. Snad se mi do ní nedostane infekce, přemýšlím.

Na pokoji vytahujeme jodisol a pinzetou odstraňuji zbytek pijavice, bohužel jsem ji venku přetrhl. Rána pořád krvácí a mezitím zjišťuji, co vůbec tito červí dělají. Uklidňuje mě, že nepřenáší infekce a dočítám se, že je lepší je z těla nestrhávat. Už jsem však nenašel, za jak dlouho se pijavice pustí a představuji si, jak s ní žiji třeba dva dny. V tu chvíli se mě Blanka zeptá, co to mám na tričku, přičemž “to” ze sebe setřesu a je to již napitá další pijavice. Sundám si tričko a pozoruji, že mám další krvavou ranku na břiše. Připadám si jak cedník :-) Než se krvácení zastaví, je venku již tma a do Chrámu Buddhova zubu se nám tak už ani nechce. Navíc jsme toho dneska nachodili strašně moc, jak dopoledne v botanické, tak odpoledne v deštném pralese.

 

Den 8: Lví skála v Sigiriyi

Dnes se přesouváme do Dambully, kde jsme si na dvě noci zamluvili nový “hotel” na okraji “města”. Opět jdeme brzy ráno na nádraží, odkud jsme včera jeli do botanické zahrady, ale na člověk na informacích nás posílá na jiné nádraží, naproti vlakům. Cestou se raději ještě ujišťujeme. Bus zrovna vyjíždí ze svého místa, tak naskakujeme, opět nemusíme čekat.

Po dvou hodinách vystupujeme v Dambulle, kupujeme alespoň 4 minibanánky a asi kilometr jdeme do hotelu. Je to spíše takové ubytování za cestou, kde jsou zatím jen 3 pokoje. Vše je ale nové a čisté, takže jsme spokojeni. Neztrácíme čas a po chvíli jdeme zpět k silnici, odchytit bus do Sigiriye, kde se nachází známá Lví skála, na jejíž vrcholku byl velmi dávno vystavěn sídelní komplex tehdejšího vládce. Cestou ještě chceme vybrat z bankomatu, přičemž podobně jako v Tisse nám hotovost vydá až čtvrtý bankomat, a to si ještě napočítá 300 rupií jako poplatek za výběr.

V Sigiriyi nám autobus zastaví na odbočce ke Lví skále, odkud jdeme ještě několik minut okolo areálu, než potkáme pokladnu. Platíme 2x 30 dolarů za vstup a vcházíme do areálu. Míjíme sestavy vodních fontán a nádrží, které jsou údajně pořád funkční. Tedy když zrovna hodně zaprší, což se v centrální části země zase tak často nestává. Po chvíli nahlížíme do menších a méně významných jeskyní, které se v areálu nacházejí. Nejdeme však přímo nahoru na skálu, ale trochu stranou, a tak máme možnost si prohlédnout ještě bývalé auditorium a kobří jeskyni, pojmenovanou podle svého tvaru připomínající vztyčenou krajtu. Cestu nám také zpříjemňují všudypřítomné opičky, které po nás navzdory varování v průvodci nic neloudí. Pokračujeme po mnoha schodech nahoru až k nástěnným malbám prsatých žen a poté okolo zrcadlové stěny ke dvěma lvím tlapám, pozůstatkům skutečně impozantní skalní sochy lva, skrze kterého se velmi dávno vcházelo dovnitř komplexu. Po dalších mnoha schodech jsme na vrcholu a rozhlížíme se po okolí. Viditelnost je velmi dobrá a fakt hodně tady fouká. Protože chceme stihnout ještě dnes další významnou kulturní památku, skalní chrámy v Dambulle, vyrážíme zpět na autobus. Cestou se zastavíme ještě u několika opiček a místnímu hlídači dáváme dvacku, kterou si vyžebral za ukázání cesty ven, kterou bychom bývali našli i sami.

Při čekání na autobus odmítáme tuktukáře, kteří by nás ochotně za desetinásobek ceny autobusu odvezli do Dambully. Jejich argument, že nejsou drazí, na rozdíl od ceny vstupenek, mě nechává v klidu.

Jsme zpět v Dambulle a do chrámu jsou to asi 2 km od zastávky. Protože nás tlačí čas a za půl hodiny se stmívá, bereme si nabízejícího se tuktukáře, který nás za 150 rupií vysazuje před chrámem s obřím, kýčovitě zlatým Buddhou. Míjíme tedy Buddhu a stoupáme do kopce ke skalním chrámům. Cestou míjíme ceduli, že si zahraniční návštěvníci mají koupit vstupenky, vidíme ale jen prázdnou židli a žádné místo, které by připomínalo pokladnu. Pokračujeme dál nahoru, kde se nás kontrola u vstupu ptá, jestli máme vstupenky. Říkáme, že ne, protože dole nikdo není. S úsměvem na tváři nám sdělují, že máme přijít zítra a na mou odpověď, že zítra odjíždíme, se nám dál vysmívají. Přichází naše první rozčarování z lidí. Máme toho po dnešku už dost v nohách a objektivně jsme si vstupenky koupit nemohli. Ještě bych pochopil, kdybychom si je mohli koupit u vstupu a ne někde… někde. Jdeme tedy zpět dolů, kde na odbočce vidíme jen zavřenou závoru a za ní psy. Ne, vstupenky prostě koupit nejdou. Již skoro za tmy tak jdeme zpět k silnici, kde ještě přes cestu nakoukneme na místní trh, kde si můžeme koupit bizarní hračky nebo motorový olej, a poté již zkušeně mávám na projíždějící autobus, aby nás přiblížil do centra. Jelikož je však už naprostá tma, vystupujeme zbytečně brzy a tak podél silnice jdeme pěšky. Hledáme, kde bychom se mohli najíst a za několik desítek minut jdeme do podivného průchodu, vypadající jako bývala varna, kde nám prý připraví rýži s kari a kuřecím. Jídlo je překvapivě dobré a za oba platíme pouhých 450 rupií. Pak už jen pokračujeme další desítky minut k hotelu. Dneska to bylo fakt náročné.

 

Den 9: Starobylé chrámy v Polonnaruwě

Ráno zahajujeme kontinentální snídání a poté jdeme k hlavní silnici, kde opět bez čekání vidíme přijíždět bus do Polonnaruwy. Cesta trvá asi hodinu a čtyřicet minut a během ní do autobusu přistupuje zpěvák s přesnosným reprákem a zpívá. Kupujeme si od něj za pouhých 100 rupií DVD, abychom si doma mohli připomenout tuto cestu. V Polonnaruwě jdeme prvně k budově muzea, kde se kupují vstupenky, vchod do areálu je totiž umístěn až asi 500 metrů dál po silnici a museli bychom se jinak vrátit. Platíme na místní poměry nechutných 2x 25 dolarů a procházíme muzeum, v němž jsou umístěny místní vykopávky a obrazy toho, jak chrámy pravděpodobně původně vypadaly. Na konci muzea následujeme šipku exit a ocitáme se na Island parku, kde se nacházejí také starobylé ruiny, avšak není odsud možnost odejít jinak, než opět okolo muzea. Na značení čehokoliv se zde spolehnout nedá.

U silnice si půjčujeme kola, cenu usmlouváme na 2x 300 rupií, v průvodce se uvádí jako běžná cena 350. Dostáváme naprosté rachotiny, které drží snad jen silou vůle. Během jízdy mám kolena pomalu u hlavy. Jedeme pár minut po silnici, která se navíc ještě opravuje a je převedena do protisměru. Moc bezpečně se necítíme, navíc se tu jezdí vlevo a pořád jsme si na to hlavně při přecházení křižovatek nezvykli.

V areálu míříme nejdříve do Citadely, kde se nachází královský palác, audienční síň a bazén. Poté vstupujeme do Quadrangle, asi nejhezčího místa celé Polonnaruwy. Obzvlášť Vatadage a Thuparama v nás skutečně zanechávají dojem. Pokračujeme na kolech dál okolo obřích dágob, až dorazíme k velké bílé dágobě. Kousek stranou vidíme velkého varana a také několik opic. Po dalším přesunu na kole přijíždíme ke skalním sochám ležícího Buddhy, kde se rozhodneme jet už zpět. Celou cestu pravidelně kupujeme lahve vody a vyzkoušíme i místní žlutý kokos. Ve stínu je okolo 35°C.

Autobusem, který skoro nikde nezastavuje se vracíme zpět do Dambully a vystupujeme před pekárnou, kde mají pečivo, které není plněné pikantní bramborovo-zeleninovou směsmí ani není sladké! Poté zajdeme do zcela prázdné, klimatizované restaraurace pro turisty, kde si dáme každý vaječnou omeletu a platíme něco přes 1000 rupií, což je asi tak 2 - 3x víc než běžná cena někde v průjezdu :-)

Přicházíme na pokoj a pročítám průvodce, kterým směrem se vydat dál na zbývající dny. Na západním straně ostrova byly ještě minulý týden povodně a sesuvy půdy, navíc tam pořád nejspíš prší. Východní pobřeží je blíž a není tak turisticky využívané. Nakonec se rozhodujeme pro původní plán, a sice pro cestu do Galle přes Colombo. Je toho po cestě víc, než na východním pobřeží. Navíc je mimo sezónu, je možné, že bychom na východě neviděli skutečně nic. Původně jsme chtěli jet do Galle přes Kandy a Colombo, cestou se stavit ještě ve skalním chrámu Aluvihara. Z Dambully ale jezdí přímé busy do Colomba a cesta to bude dlouhá i tak. Aluvihara nám tak zůstane skrytá.

 

Den 10: Přesun do Galle

Dnes se přesouváme na jih, kde bychom chtěli více relaxovat než se pořád někam kodrcat autobusy. Ráno po snídani tak vyrážíme směrem k pekárně, kde už na nás čeká starý červený autobus jedoucí až do Colomba a prakticky hned po našem nástupu odjíždí. Cesta trvá přes dvě a půl hodiny, ke konci popojíždíme v kolonách hlavního města Srí Lanky. Z průvodce zjišťujeme, že autobusy do Galle odjíždějí z nádraží Maharagama, které je od toho centrálního vzdálené asi 15 km, a že nás tam může odvést tuktuk nebo linka č. 138. Náš autobus přijíždí na nádraží, kde se moc nedá hnout. Všude je spousta lidí, hluku a z každé strany se pomalu sune některý z autobusů. Ptáme se na informacích, jak se dostat do Mahagaramy, ale dostáváme pouze odpověď, že máme jít směrem doleva asi 5 minut. Jenomže směr doleva končí zdí asi po 5 vteřinách. Začínáme se motat, čím na sebe nechtěně přitahujeme pozornost. Ujímá se nás pochybný mladík, který nám tvrdí, že zastávka 138ky je tady za tou velkou silnicí, a nás tam vezme za 400 rupií, jinak se tam prý nedostaneme. Nevěříme mu a odmítáme, přesto se nás pořád snaží přesvědčit a snižuje cenu na 200. Na silnici vidíme už poněkolikáté projíždět bus č. 138, ale ten jsme také viděli ještě před Colombem, takže kdo ví, jestli je to správná 138ka. Za číslem 138 je totiž ještě lomítko s číslicí, a patrně tak má tato linka více směrů. Motáme se opět přes nádraží a hlavní silnici, kde nás zastaví první normálně vypadající člověk, který se nás ptá, jestli potřebujeme pomoct. Sdělujeme mu, jaký bus hledáme a posílá nás podél silnice, u které stojíme ještě kousek dál, a že stačí mávnout. Po chvíli kolem nás jedna 138 projíždí a tak naskakujeme zadními dveřmi dovnitř. Jsme zde sami a tak se modlíme, ať dojedeme správně. Asi 10 minut jedeme, přičemž podle Google map kontrolujeme, zda máme správný směr. Jak se ukáže, nastoupili jsme do autobusu, který se z Mahagaramy vracel, a proto jsme v něm byli sami. Autobus se přes několik ulic v podstatě otočí a začnou přistupovat lidi. Bohužel ale jedeme prakticky nonstop v kolonách a tak cesta, která měla trvat 40 minut, trvá nakonec hodinu a půl.

Je asi půl třetí, je horko, máme hlad a žízeň, a jsme v Mahagaramě. Kupujeme alespoň vodu a jdu se zeptat prvního autobusu, který vypadá jako moderní autobus (a na místní poměry dost exoticky), jestli jede do Galle. Jede, hurá! Klimatizace v něm běží naplno a my objevujeme ten pocit, když si u nás sednete do busu. Zbožňuji autobusy v Evropě! Zbývající polovinu vzdálenosti tak v pohodlí urazíme po prázdné dálnici asi za hodinu a čtyřicet minut. Cestou hledáme na bookingu ubytování v Galle a nacházíme vysoce hodnocený apartmán, jen je asi 2 km od centra v kopci. Po vystoupení z autobusu tak smlouváme s tuktukáři, a jelikož již známe ceny pro místní, nechceme se nechat dát. Z původních 400 rupií se tak dostáváme na 250, přičemž místní cena je někde mezi 150 - 200 rupiemi. Ale nemám už další sílu se hádat o pár korun.

Ubytování je skutečně skvělé, prostorné, klimatizované, čisté a dokonce s pračkou! Můžeme si tak přeprat všechno oblečení, zatím jsme si prali jen v umyvadle. Paní domácí nám pak nabízí večeři, což s radostí přijímáme, jelikož jsme dnes kromě snídaně prakticky nic nejedli. Na večeři sice čekáme asi hodinu a nechybí moc, abychom se šli připomenout, čekání ale stojí za to. Dostáváme královskou porci rýže, kuřecího masa, curry omáčky a zeleniny.

 

Den 11: Pevnost v Galle a první noc v Tangalle

Dnes máme v plánu podívat se do místní pevnosti, kterou postavili Holanďané a pak se konečně přesunout několik desítek kilometrů dál na pláž do Tangalle. Nakonec zavrhujeme navštívit původně plánovanou želví líheň a nejjižnější bod ostrova s majákem v Dondře, už to chce více odpočinku a alespoň máme důvod se sem někdy třeba vrátit :-)

Necháváme batohy v apartmá a jdeme k hlavní silnici, kde chvilku čekáme na první bus, který nás 2 kilometry poposune k pevnosti. Platíme za oba 20 rupií, asi 3 koruny. Férová cena. Procházíme hlavní bránou a připadáme si jak v Evropě, až na to horko. Všude okolo nás jsou klasické domy. Z cihel a s taškovými střechami. Cestou míjíme také dva kostely a tak koukneme i dovnitř na jejich skromnou výzdobu. Okolo Queen’s house, což bylo původně administrativní sídlo pevnosti, míjíme další, původní bránu do pevnosti a podél vody přicházíme k majáku. Dovnitř se jít nedá, škoda. Hned za majákem se nachází mešita a kousek dál malá dágoba. Je vidět, že všechna přítomná náboženství tu mohou vedle sebe žít, ostatně jako na celém ostrově. Cestou vidíme v košíku kobru a jejího majitele, který začne hrát na píšťalu, jakmile nás spatří. Jelikož jsme si však tuto informaci přečetli asi před pěti minutami v průvodci, jdeme bez zájmu dál. Autobusem se pak opět jednu stanici přibližujeme k ubytování, byť je to trochu s adrenalinem, protože nevíme, kde přesně autobus zastaví. Jakmile přijdeme k batohům, začne průtrž. Máme tedy štěstí, jinak bychom byli komplet mokří, což by před dalším dvouhodinovým přesunem nebylo nic příjemného. Chvíli čekáme a pak se vydáváme na cestu do Tangalle. Na zastávku zrovna přijíždí bus a končí až Tangalle, takže nebudeme muset ani přestupovat v Mataře, což má však nevýhodu v tom, že si opět nemáme kde koupit jídlo a pití. Alespoň tedy kupujeme předraženou vodu od prodejce, který někde cestou vlezl do autobusu.

V Tangalle jsme vybrali vysoce hodnocené ubytování přímo na pláži, což je asi 3 km od zastávky busu a tak budeme potřebovat tuktuk. Čili asi 10 vteřin čekáme a rozhlížíme se, načež jeden přijede a za rozumných 200 rupií nás odváží až do guesthousu. Ten navzdory hodnocení vypadá hodně bídně. Po neuklizené zahradě, na které domácí suší chilli papričky přicházíme na malý pokoj, v němž je jen postel a slabý ventilátor s mřížkou, která se otáčí, takže na nás fouká jen polovinu času. Koupelna je navíc špinavá a ze sprchy prakticky neteče voda, natož teplá. Pláž je sice čistá, ale bičovaná obrovskými vlnami, takže koupání nepřichází v úvahu. Okolí je vylidněné, restaurace zavřené. Jsme tak nakonec rádi, že tu budeme spát jen jednu noc, budeme muset najít lepší místo.

 

Den 12: skalní chrámy Mulkirigala

Dnes ráno se přesouváme do 4* hotelu s polopenzí, mimosezónní cena 880 Kč je v této lokalitě výborná, navíc si potřebujeme spravit chuť po zklamání z předchozího guesthousu. V hotelu dnes probíhá svatba, takže je venku živo a my jdeme na chvíli relaxovat na lehátko na pláž. Vlny jsou pořád silné a vysoké, což je škoda. Pláž je ale jinak hezká a liduprázdná.

Odpoledne se vydáváme navštívit skalní chrámy Mulkirigala, které se údajně svým významem vyrovnají kulturnímu trojúhelníku mezi Dambullou, Sigiriyí a Polonnaruwou. Pro cestu volíme místní autobusy, přestupujeme v Beliattě a asi za 40 minut jsme na místě. Cestou předbíháme zajímavě vypadající slavnostní průvod, možná má nějakou spojitost se zítřejším svátkem poya, jelikož se blíží úplněk. U vstupu platíme opět turistické vstupné 2x 500 rupií (místní zdarma) a postupně procházíme 4 skalní chrámy ve 3 patrech. Chrámy pochází ze 3. století a byly renovonány v 18. stolení za pomocí králů z Kandy. Ve skalním chrámu je vždy obrovská socha Buddhy, doplněná například o jeho učence. Celá jeskyně je navíc vymalovaná sinhálskými kresbami a vše na nás působí naprosto impozantně. Každé patro je odděleno mnoha příkrými schody a tak děláme často přestávku na oddech. Lví skála Sigiriya a schody tam jsou proti tomuto nic. Úplně nahoře pak je menší dágoba a za vyšlapanou cestičkou za zídkou pak výhled do okolí.

Cestou zpátky si kupujeme vodu a čekáme na autobus, přičemž už začíná zapadat slunce. Ani koupená voda mě však už nezachrání od dehydratace a silné bolesti hlavy. Asi hodinu se pak dávám dohromady v hotelovém pokoji, než můžeme vyrazit na večeři. Dostáváme polévku, Blanka rybu, já kuře a k tomu do našich stažených žaludků přidáváme ještě zmrzlinu jako dezert.

 

Den 13: První koupání

Dnes dopoledne nabíráme síly a plánujeme, jestli se přesunout na poslední den do Hambantoty, kde nic není, do Tissamaharamy, kde jsme byli první den a nebo zůstat v Tangalle, kde už nic nového neobjevíme, ale zase bychom se nemuseli kodrcat 2 hodiny v horku autobusem. Nakonec vyhrává přesun do Tissy, jelikož je nejblíž letišti, takže nebudeme muset vstávat v zabijáckou noční hodinu. Navíc jsou v Tisse místa, kolem kterých jsme jen projeli a taky je zde více obchodů. Vždyť nemáme kromě čaje zatím žádný suvenýr!

Po poledni vyrážíme do města, chceme se podívat na západní stranu Tangalle, jaké jsou pláže a vlny tam. V totálním horku se plížíme skrz rozpálené město a potkáváme očividně novou budou sloužící jako rozhledna. Vidíme, že vlny jsou všude a pláže jsou ještě daleko od nás, tak jdeme zpět a cestou nakoupíme v Cargill’s. Hlavně jídlo a kosmetiku, která je výrazně levnější než u nás, a samozřejmě čaj.

Cestou zpět je oceán trochu klidnější, a tak se odvážím do vody. Super, přesně tohle tomu chybělo! Pokračujeme na hotel a společnost nám dělají dva toulaví psi, kteří po sobě skáčou a zatímco se dobře baví, my jsme z nich trochu nervózní. Nikde samozřejmě není ani noha, která by nám v případě potíží mohla pomoct.

Před západem slunce se ještě chceme podívat na místní trhy, je ale poya a tak je všechno zavřené. Jdeme proto na hotel na večeři. Dostáváme krevetovou polévku, Blanka kuřecí, které vypadá ještě lépe než moje včerejší porce a já mám dnes večer vepřové. Zítra nás čeká poslední přesun autobusem do Tissy.

 

Den 14: Tissamaharama podruhé

V 10 hodin platíme za ubytování a pokračujeme do města na autobus. Ten se už chystá odjet, tak na něj mávám. Autobus nás vezme, ale nemáme si kam sednout. Po dvaceti minutách mě přepadává slabost a tak nechtěně s omluvou vykopávám jednoho místního z lavice a zaujímám jeho místo. Polévá mě smrtelný pot a točí se mi hlava. Autobus sebou háže, hudba burácí, horký vzduch všude okolo a cesta se zdá být nekonečná. Snažím se pořád pít, ale sotva dokážu udržet láhev s vodou v ruce. Zakláním si hlavu a zavírám oči, doufaje že to dobře dopadne a nebude mě muset Blanka s oběma batohy někde křísit. Kousek před Tissou přicházím k sobě.

Vystupujeme na známém nádraží a jdeme rovnou do ubytování. Poslední noc na Srí Lance strávíme ve Vile Champagne. Po 4* luxusu tak dnes budeme spát v nejlevnějším ubytování za 7 dolarů a to i s klimatizací, které nám zajistí transfer na letiště Matalla za stejnou cenu jako náš první pan domácí, kterého jsme sice kontaktovali, ale reagoval pro nás pozdě, až druhý den. V recenzích jsme četli, že se vila běžně nedá najít a musí se projít skrz hotel před ní, a tak jdeme přímo za nosem. Místo nacházíme hned, bez bloudění, což je vzhledem k mému apatickému stavu dobře. Pokoj je průměrný, ale rozhodně ne špatný. Relativně čistý, teplá voda teče a přestože nám chybí ovládání klimatizace, vynahradí nám jej infraport na mobilu.

Odpoledne se tak jdeme naposledy projít okolo dvou menších dágob u příjezdu do města a také na hráz zdejšího rybníka, která občas slouží i ke koupání. Osobně bych se ale bál, že mě tam něco pokouše, třeba krokodýl. Poté ještě nakoupíme v našem známém Cargillu a sousední pekárně a jdeme spát. Zítra nás čeká brzké vstávání a přesun do Dubaje.

 

Den 15: Dubai

V 5:30 odjíždíme autem na letiště Matalla, pomalu začíná svítat. Na letišti tradičně není ani noha, jen menší skupinka turistů chystající se na stejný let jako my. Procházíme první kontrolou celníků, kteří bez ostychu otevírají všechna zavazadla a přehrabují se v nich. Náš systém, jak vše pečlivě zabalit a zavřít, tak dostává na frak. Hlavnímu šéfovi se nelíbí naše náplň do elektrického odpařovače na hubení komárů a nepomůže ani argument, že se nám hrabe v batohu, který půjde na odbavení. To třeba kapesní nůž nebo neznámá bezbarvá tekutina v pet lahvi od Coca coly (zbytek slivovice) ho nechává v klidu. Poté jdeme udělat check-in na přepážku, protože online to opět kvůli kontrole platební karty nešlo. Kartu po nás ale nikdo nechce a tak se jen ujišťujeme, že batoh poletí až do Prahy, přestože máme v Dubaji celý den k dobru. Pak již následuje jen běžná bezpečnostní kontrola, přičemž není problém nechat zkontrolovat i dvoulitrovku vody. Potom už jen čekáme na letadlo, které přiletí včas a za nedlouho opouštíme Srí Lanku. Během letu víme, že nedostaneme najíst a tak si kupujeme alespoň vodu.

Po příletu na letiště projdeme pasovou kontrolou a v trafice po levé straně od východu si kupujeme dvě stříbrné NOL karty pro dubajskou MHD. Čekáme na autobus F27, který nás odveze na zelené metro, na němž je i náš dnešní hotel. Před halou je kolona taxíků, kteří obecně nejsou v Dubaji drazí, ale stejně bychom MHD využili při odpoledních přesunech. Navíc jsme se rozhodli nesměnit dolary za dirhamy, vše budeme platit kartou. Po 15 minutách čekání ve 40°C přijíždí klimatizovaný autobus, jaký to rozdíl oproti předchozím dnům! Po pár minutách jízdy vystupujeme u metra. Na co je potřeba dát pozor, a co jsme zjistili až později, je nutnost pípnout si kartou i při výstupu z autobusu, jinak se vám naúčtuje dražší jízdné. Metro je klimatizované už ve vestibulech. Pro příchod k vlaku je potřeba projít turniketem, což vás zdrží asi tak 2 vteřiny. Nástupiště jsou od vlaků krytá, to znamená, že skokani sebevrazi tady mají smůlu. Dveře se otevřou až společně s dveřmi soupravy. Metro zde jezdí bez řidiče, a tak jedete-li správným směrem, můžete se dívat na cestu před vámi, což je také docela neobvyklý zážitek.

Z metra vystupujeme na náměstí, a první, co upoutá naši pozornost, je McDonald. Jelikož opět hladovíme, míříme do něj. Bohužel pro nás však je ramadán, a je zakázáno konzumovat jídlo a pití jak uvnitř podniku, tak na ulici. S papírovou taškou plnou jídla a hladem tak pokračujeme asi 10 minut rozpálenými ulicemi do hotelu, kde se konečně najíme.

Odpoledne máme v plánu navštívit Dubai Mall, více za jedno odpoledne nestihneme. Jdeme tak opět na metro, které nás doveze přímo k nákupáku. Ten je skutečně obří, ale zvyklí z Prahy v nás zase takový dojem nezanechává. Ceny všeho jsou zde navíc dost vysoké, zkrátka světová metropole. Všechny kavárny a stravovací místa jsou samozřejmě zavřená, resp. je v nich obsluha, ale židle jsou otočeny směrem dovnitř tak, aby si nebylo možné sednout. Po chvíli narážíme na food court, se záterasy u vstupu, na kterých je napsáno, že následující zóna je pouze pro nemuslimy a veškeré jídlo se musí zkonzumovat v tomto prostoru. Jdeme tedy dál a vidíme nekonečnou řadu všemožných fastfoodových značek, přičemž opět doplníme živiny.

S opačným pocitem, než je hlad, se později vypravujeme do obřího akvária, před kterým nejsou navzdory informacím z tripadvisoru fronty. Nejdříve procházíme skrz obří tunel, poté nás čeká exkurze do zákulisí, kde odchovávají např. žraloky nebo medůzy a máme tak možnost vidět na vlastní oči žraločí zárodky i malé žraloky, polypy a malé medůzky. Také následují krmení ryb a pohled do jejich kuchyně. V další části nás čeká vodní zoo, která absolutně překonává naše představy. Na obrovské ploše v několika patrech vidíme známé i zcela neznámé živočichy, z nichž nejpodivnější je asi řasovník protáhlý a veslonos americký. Celkem jen v tomto úseku strávíme skoro 3 hodiny.

Protože se venku začíná stmívat, jdeme se podívat na ven. Jednak na prozatím nejvyšší budovu světa Burj Kalifa a také před ní zpívající fontánu, která na hrající hudbu hýří světelnými a vodními efekty. Opět impozantní podívaná. Poté již jen proběhneme potraviny a bereme s sebou půlku grilovaného kuřete, s nímž zaplníme žaludek večer v hotelu.

 

Den 16: Vítej Praho!

Ráno vstáváme stejně jako včera velmi brzy a po rychlém check-outu přicházíme k metru. Máme asi 20 minut rezervu, tak abychom v klidu stihli projít kontrolou na letišti. Flydubai je známá tím, že zavírá přepážky na minutu přesně a kdo přijde pozdě, má smůlu. My už sice máme odbaveno i palubní vstupenky u sebe, ale kdo ví. S čím však nepočítáme, je skutečnost, že první metro jede přibližně v 6:10, zatímco my už v 5:50 přicházíme k metru. Zvažujeme možnost vzít si taxi, ale nemáme hotovost. Teoreticky bychom to měli stihnout i tak, ale nesměli bychom hledat moc dlouho, odkud z metra jede bus na letiště. Podle mapy je zastávka busu jen v jednom směru, tak snad pojede odtamtud. Metro se otevírá v 6:00 a tak se ještě ptám na informacích, jak se dostat na letiště. Odpověď, že si mám vzít taxi, mě moc nepotěšila. Nicméně vše nakonec dobře dopadá, metro přijíždí a autobus jede skutečně ze stejného místa, kde jsme včera vystupovali. Na letiště tak přicházíme včas a kontrola dokladů a zavazadel netrvá více než 20 minut. Máme tak ještě více než hodinu do odletu, během které kupujeme opět vodu.

Stejně jako při letu z Prahy dostáváme teplé jídlo a balíček se sladkostmi. Tentokrát vaječnou omeletu se sýrem a bramborem a uvnitř balíčku 250ml džus, což je rozhodně lepší než deci vody při letu z Prahy. Teď už jen posledních 6 hodin letu a budeme zase doma :-)

 

Náklady

Na této stránce naleznete přehled výdajů, které jsme na cestu vyložili. Celkem nás dovolená na Srí Lance vyšla 34 857 Kč za oba, včetně letenek a víz. Do nákladů jsem nepočítal očkování před cestou proti žloutence a břišnímu tyfu, protože to nám zůstane na mnoho dalších cest. Také zde nejsou zahrnuty naše výdaje v Dubaji. Obecně jsme se snažili držet se cenově nízko, byť ne za každou cenu. Uvedené ceny na této stránce jsou již po přepočtu v Kč, přičemž kurz v době našeho pobytu odpovídal 1 koruna česká = 6,5 srílanské rupie.

 

Ubytování jsme vybírali především podle recenzí a až na pár výjimek vždy s klimatizací, teplou vodou a občas se snídaní. Většinou jsme byli ubytováni v soukromí, ale také v penzionech a hotelích. Celkem asi 6 576 Kč.

 

Ubytování

 

 

 

 

cena v Kč

noci

místo

poznámka

cena Kč/noc

465,8

1

Tissamaharama

se snídaní

465,8

542,4

2

Ella

se snídaní

271,2

236,6

1

Haputalle

 

236,6

1030,5

2

Kandy

 

515,2

1061,6

2

Dambulla

se snídaní

530,8

635,1

1

Galle

s večeří

635,1

508,4

1

Tangalle

 

508,4

1915,6

2

Tangalle

s polopenzí

957,8

180,6

1

Tissamaharama

 

180,6

 

Za jídlo mimo ubytování jsme zaplatili celkem 2 690 Kč, bylo by to však více, pokud bychom nemuseli brát ohled na bezlepkovou stravu pro Blanku a pokud by i mimo sezónu bylo otevřeno více možností, kde se najíst. Také s ohledem na časté přesuny jsme občas hladověli, takže uvedená částka je skutečně minimální.

 

Jídlo (35x) v Kč

2690

 

Kde se ušetřit nedá, je vstupné, které turisté platí mnohonásobně vyšší, než místní nebo lidé podobné barvy pleti jako domácí, kteří mnohdy neplatí vůbec nic. Celkem 5 039 Kč za oba.

 

Vstupy

celkem Kč

na osobu

safari v NP Yala

1540

770

čajová továrna Dambatenne

77

39

vstupné na Lipton's seat

16

8

přírodní rezervace v Kandy

205

103

botanická zahrada Peradeniya

465

232

lví skála Sigiriya

1408

704

starobylá Polonnaruwa

1174

587

skální chrám Mulkirigala

153

77

Celkem

5039

2519

 

Na ostrově jsme se přesouvali převážně autobusy, které jsou extrémně levné. Za dvě hodiny strávené v autobuse, což odpovídá přibližně 100 km jízdy, jsme platili asi 15 korun za osobu. Jen několikrát jsme využili služeb tuktukářů, dvakrát jeli vlakem a pro dopravu na letiště využili relativně drahé taxi.

 

Doprava

 

 

taxi z letiště Hambantota

462

924

taxi na letiště Hambantota

462

 

 

 

 

tuk tuk (5x)

46,5

278,1

 

139,5

 

 

23,3

 

 

38,3

 

 

30,6

 

 

 

 

vlak (2x)

15,5

402,9

 

387,4

 

 

 

 

bus (18x)

 

467,3

 

 

Zbývající náklady pak tvoří především letenky, přičemž běžná cena v závislosti na leteckou společnost se pohybuje v rozmezí 11 - 15 tisíc za zpáteční let pro jednu osobu. My letěli díky akci lowcostové společnosti Flydubai za podobnou cenu oba. Za víza jsme zaplatili 2x 35 USD přes internet před cestou. Cestovní pojištění pro oba platím měsíčně v rámci kreditní karty.

 

Ostatní

19403

občerstvení v letadle

297

repelent

60

sim karty

208

pronájem kol v Polonnaruwa

92

DVD od zpěváka z busu

15

tričko

85

nákupy

1308

víza

1650

letenky

15649

cestovní pojištění

40