Den 7: Botanická zahrada v Peradeniyi a rezervace Udawatta Kele Sanctuary

↑ Zpět na výpis

→ Den 8: Lví skála v Sigiriyi

Dnes vstáváme za rozbřesku, máme totiž v plánu navštívit botanickou zahradu Peradeniya. Jdeme pěšky k autobusovému nádraží u Clocktower, kde se to v tuto dobu jen hemží směsí autobusů, tuktuků a lidí. Za uplynulý týden jsme takový chaos ještě nezažili a docela se obáváme, jak to bude vypadat v Colombu, až pojedeme na jih do Galle. Jelikož nejsme schopni rozpoznat, který autobus nás těch cca 10 kilometrů k botanické zahradě může vzít, zkouším se zeptat místního pracovníka, který nás posílá zpět na druhou stranu nádraží. Tam zrovna přijíždí asi nejstarší červený autobus, kterým jsme zatím viděli. Jeho prodavač jízdenek nám potvrzuje, že k botanické zahradě jede, tak si jdeme sednout na nepohodlnou dřevěnou lavici, kam se mi samozřejmě nevejdou nohy. Před odjezdem se ho ještě jednou ptáme, jestli skutečně jede do Peradenye. Autobus staví na každém rohu a veze převážně školáky. Asi po 20 minutách jízdy jsme v cíli. Platíme opět předražené turistické vstupné (1500 LKR vs 60 LKR pro místní) a ocitáme se v oáze klidu. Cestou procházíme skrz několik palmových alejí, bylinkovou zahrádkou, okolo obřích bambusů nebo skrz rozkvetlé orchidárium. Procházíme okolo fotících se svatebčanů a všude poletujících netopýrů. Počasí je skvělé, není ani 30°C a je pod mrakem. Jednomu místnímu pracantovi měníme od jiných turistů vyžebraných 30 Kč na rupie :-)


foto

V orchidáriu


Nastává čas vrátit se do Kandy a dát si něco k jídlu. Jen co vyjdeme, projíždí okolo bus, který nám zastavuje. Na autobusy tady máme vážně štěstí. Ať chceme jet kamkoliv, jenom přijdeme a bus už jede. V Kandy jdeme do stejného podniku jako včera a poté zpět na pokoj. Máme v plánu jít do málo navštěvovaného pralesa za městem a pokud vyjde čas, tak ještě do turisticky profláklého Chrámu Buddhova zubu.


foto

Skupina netopýrů


U pokladny platíme opět nesympatické vstupné přes 1300 rupií za oba, k tomu dostáváme leták s mapkou, která jak se ukáže později, neodpovídá vůbec realitě. Okolo jezírka za vstupem jdeme po docela široké ušlapané cestě, když tu najednou přes cestu z kopce přeběhne divoké prase. Trošku znejistíme, jestli je dobrý nápad pokračovat, když okolo nás tradičně není ani noha. Nicméně se uklidňuji, že prase bez selátek je plaché. Asi 3 vteřiny poté přeběhne přes cestu alespoň 6 malých selat a chvíli po nich další dospělý divočák. No nic, náhoda. Zaplatili jsme vstupné, tak se přece nebudeme bát a pokračujeme dál. Na první křižovatce se podle mapky rozhodneme jít doprava a za chvíli začne pršet. Vytahujeme deštníky, jediná součást civilizace v tomto nehostinném místě. Po pár minutách se ovšem objevujeme opět u jezírka, jen z druhé strany. Na mapku není spolehnutí, a tak se snažím z paní u pokladny zjistit, jak se můžeme dostat k vyhlídce na město. Bohužel anglicky neumí, takže nám na té neodpovídající mapce jen ukazuje, kudy můžeme jít. Celkem odevzdaně se tak vracíme zpět do pralesa na křižovatku, odkud jdeme opět doprava v domnění, že vyhlídka bude tímto směrem. Po 15 minutách přicházíme ke stavení, které je na mapce zakreslené až za vyhlídkou i za údajnou jeskyní. Uvnitř stavení je nějaký pán, patrně správce rezervace, a tak nám alespoň ukazuje pěšinku, po které dojdeme k vyhlídce. Cestou dáváme pozor pod nohy a po chvíli přicházíme k vyhlídce. Výhled je skutečně hezký, tak se o něj podělím videohovorem do Česka. Zanedlouho pokračujeme dál a stěžujeme si, že mapka, kterou máme v ruce, je úplně k ničemu, protože tímto terénem bychom dobrovolně nešli a vyhlídku nikdy nenašli. Nejspíš míjíme i odbočku k jeskyni, ale s holýma nohama v sandálech cestu bez váhání zavrhujeme. Cestou ještě potkáváme jediného člověka v celé rezervaci, a zrovna je to Čech! Posíláme ho na vyhlídku a shodujeme se, že mapka je skutečně k ničemu.


foto

Před vstupem do rezervace Udawatta


Po chvíli přicházíme opět na stejnou křižovatku a jdeme čtvrtým, posledním zbývajícím směrem, který by měl vést podél obvodu celé rezervace. Cesta se mírně zhorší, ale je pořád dost široká, pokrytá listím a často i blátem. Asi po 30 minutách, kdy už trochu váháme, jestli jdeme dobře, přicházíme k meditačnímu centru, u kterého stojí 3 mnichové. Chvíli poté se spustí hlasitý, dost podivný řev, ze kterého není patrné, jestli jde o ptáky nebo opice. Raději se otáčíme k poslednímu rozcestí, odkud bychom měli přijít k východu. Po Blance leze pijavice, tak ji rychle mezi prsty chytám a odhazuji někam pryč. Dobrá nálada se začíná vytrácet, protože v pralese zatím nebylo moc co vidět, cesta je horší a horší, a ještě musíme dávat pozor na každém kroku. Konzultujeme svoji polohu s Google mapami, ale GPS nechce naskočit. Přes několik spadených stromů se dostáváme dál, ale cesta před námi se stále více vytrácí. Trochu mě znervózňuje, že ještě nejsme u východu, navíc se za hodinu stmívá. Do toho co chvíli strhávám z Blanky pijavici. Když cesta zmizí úplně, přichází krize. Jen co z Blanky strhnu pijavici, volá mě pro další a mezitím začínají lézt i po mně. Naštěstí po chvíli vylézáme z pralesa kousek od vstupu. Sundáváme ze sebe další černé krvechtivé parazity a po chvíli se vracíme na pokoj. Cestou si všimnu již přisáté pijavice mezi prsty na noze, tak ji od sebe odtrhnu a ranka začne krvácet. Snad se mi do ní nedostane infekce, přemýšlím.


foto

Z vyhlídky na Kandy


Na pokoji vytahujeme jodisol a pinzetou odstraňuji zbytek pijavice, bohužel jsem ji venku přetrhl. Rána pořád krvácí a mezitím zjišťuji, co vůbec tito červí dělají. Uklidňuje mě, že nepřenáší infekce a dočítám se, že je lepší je z těla nestrhávat. Už jsem však nenašel, za jak dlouho se pijavice pustí a představuji si, jak s ní žiji třeba dva dny. V tu chvíli se mě Blanka zeptá, co to mám na tričku, přičemž “to” ze sebe setřesu a je to již napitá další pijavice. Sundám si tričko a pozoruji, že mám další krvavou ranku na břiše. Připadám si jak cedník :-) Než se krvácení zastaví, je venku již tma a do Chrámu Buddhova zubu se nám tak už ani nechce. Navíc jsme toho dneska nachodili strašně moc, jak dopoledne v botanické, tak odpoledne v deštném pralese.