Den 5: Haputalle a Lipton's seat

↑ Zpět na výpis

→ Den 6: Vlakem do Kandy

Ráno na nás čeká opět luxusní snídaně, kterou ani nemáme šanci celou sníst, nicméně vzhledem k tomu, že nás čeká opět přesun a nevíme, kde bude možnost se něčeho najíst, plníme své kapsy u batohů banány a kokosovými roti. Po zaplacení jdeme pěšky přes celou vesnici na vlakové nádraží a kupujeme za pár korun jízdenky do Haputalle. Cesta v poklidu ubíhá, projíždíme prakticky nonstop skrz čajové plantáže a několik menších vesnic. Dveře jsou za jízdy stejně jako v autobusech otevřené, a tak opatrně nakukujeme za jízdy ven. Asi po hodině vystupujeme z vlaku a skrz dav tuktukářů se snažíme dostat z nádraží. Odchytí nás jeden z nich a ptá se, jestli nemáme ubytování v Great view. Což máme, takže nás tuktukář naloží a po menší kličkované v ulicích, kdy trochu ztrácíme orientaci vystupujeme u našeho muslimského hostitele, který pro nás nechal poslat odvoz. Pokoj je skromný, trochu zatuchlý, ale jsme tu jen na jednu noc, tak by to nemusel být problém. S domácím probereme pár základních témat jako odkud jsme, kam máme zamířeno apod. a poté k nám náš hostitel začne mluvit o českém ležáku a Kajínkovi. Nevídané, jak je tento omilostněný vězeň populární i takto daleko. A nebo je Umar, náš hostitel, trochu divnej. Kdo ví. Nicméně si přes něj domlouváme jeho tuktukáře, který nás zdarma odvezl z nádraží, jestli by nás nedovezl asi 14 km k Liptonovu sedátku, našemu dnešnímu cíli. V recenzích k tomuto místu jsme vyčetli, že cena může být až 1500 rupií, přesto doufáme v cenu nižší, když je mimo sezónu. Bez smlouvání nám nabízí cenu 900 rupií a my bez řečí přijímáme.


foto

Snídaně v Ella


Po krátké přestávce vyplněné pitím čaje se vydáváme na cestu. Cestou se nám nabízejí nádherné výhledy z hor do údolí nebo na sběračky čaje. Míjíme čajovou továrnu v Dambatenne, kam chceme na exkurzi do provozu cestou zpátky. Asi kilometr od Liptonova sedátka se s námi tuktukář loučí a jede zpět, my pokračujeme nahoru směrem k sedátku. Platíme v porovnání s jinými místy symbolické vstupné ve výši 2x 50 rupií. Na konci cesty, těsně před prudkým srázem dolů je lavička, na které sedí socha Liptona, místního podmanitele, podnikatele a dobrodruha. Po povinném focení jdeme koupit vodu do vedlejší boudy - restaurace, kde nám ochotně servírují jídlo, které jsme si neobjednali. S díky tedy odmítáme a obsluha nechápavě jídlo odnáší zpět. Jelikož jsme na Liptonovo sedátko díky rannímu přesunu přijeli až po poledni, je dle očekávání výhled prakticky nulový, resp. ze strany, od které jsme přišli, z hor, je výhled luxusní, ale směrem na jih pod hory není vidět vůbec nic. Mraky zde stoupají vzhůru jako komínem přímo k nám. Nevadí, alespoň neprší.


foto

Čajové plantáže u Lipton's seat


Pomalu se vydáváme zpátky, asi 4 km k čajové továrně. Tam chvíli čekáme, než se nás ujme průvodce, přičemž mezitím vlastním autobusem dorazí skupina asi dvaceti Japonců, která se k nám připojuje. To ve výsledku znamená, že máme co dělat, abychom pana továrníka slyšeli. Přitom Japonci mají zjevně svého vedoucího, který jim sdělené informace ještě znovu tlumočí do japonštiny. Nicméně i tak zjišťujeme, jak se čaj vyrábí. Z čajovníků se trhají pouze vrchní lístky, které sběračky ukládají do pytlů, které mají na zádech. Pytle se sváží, kontroluje se jejich kvalita a vyplácí se podle váhy. Lístky poté putují na obří síta, kterými se zespodu žene teplý vzduch z pece o patro níž. Po proschnutí pak pomocí separátoru putují lístky do soustavy sekaček, kde vzniká již čajová drť. Z ní se pak pomocí dalšího stroje oddělí kvalitnější černý čaj od hnědého a ten dále putuje do pece. Z pece pak padá na soustavu sít, kde se již rozděluje podle kvality a velikosti. V závěru se pak čaj balí do 50 kg pytlů, které míří na burzu do Colomba, kde je koupí některá ze společností, vyrábějící koncový produkt. Na konci prohlídky kupujeme několik čtvrtkilových balení čaje vyprodukovaného v této továrně a jelikož se nechceme vybavovat s tuktukáři nabízejícími odvoz do města, jdeme několik kilometrů pěšky po silnici, doufaje v odchycení projíždějícího busu. Bus ale žádný nejede, a tak míjíme po pár kilometrech další čajovou továrnu a autobusovou zastávku, kde čeká na autobus jedna místní žena. Připojujeme se k ní a za několik málo minut nastupujeme do autobusu, který nás docela divokým způsobem opět za jednotky korun vysazuje až v Haputalle. Po mírném bloudění přicházíme na pokoj.


foto

Parkoviště pro management


Večer vyrážíme najít něco k večeři. Jsou zde poblíž nádraží dvě turistické klimatizované restaurace, ale již z dálky zejí prázdnotou. Jdeme tedy zpět a mezi stánky hledáme místo, kde by se dalo sednout. Už to chceme vzdát, když konečně potkáme nějakou boudu, ve které se ptáme, jestli by nám udělali rýži s kari. Prý to není problém, obsluha a prodavač v jednom si jen odskočí něco koupit a za chvíli už slyšíme zvuky kuchyně. Přestože jsme objednali jídlo jen pro Blanku, dostáváme každý velkou porci rýže a sklenici vody. Rýže je s kuřecím masem, ale jako všude i tady s kostmi. Je to takové maso pro pejsky, ale nevadí nám to. Vodu však raději necháme bez povšimnutí, jsme rádi, že nemáme zažívací obtíže, které by nám jen komplikovaly cestu. Po večeři se ještě zastavujeme v místním supermarketu na pár dobrot, pro další vodu a hubič komárů, protože na pokoji jich máme hodně a moskytiéra moc důvěry nevzbuzuje. Po příchodu na pokoj se rychle osprchujeme, protože černě vykachlíkovaná koupelna je plná komárů a smradu. Z pod záchodu protéká odpadní voda rovnou do odtoku ze sprchy a vážně se nám tady nelíbí. Ubytování, kde nebude alespoň 20 hodnocení budeme příště raději ignorovat. Nezbývá nám, než se schoulit na postel pod síť a přát si, ať už je ráno...


foto

Chvíle napětí během přípravy večeře